Program:
Leoš Janáček: Zápisník zmizelého
Cyklus 22 písní pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír na text básně Ozefa Kaldy.
Cyklus 22 písní pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír na text básně Ozefa Kaldy.
Bohuslav Martinů: Otvírání studánek
Kantáta pro ženský sbor, soprán, alt, baryton, recitátora a pro dvoje housle, violu a klavír na verše Miloslava Bureše.
Kantáta pro ženský sbor, soprán, alt, baryton, recitátora a pro dvoje housle, violu a klavír na verše Miloslava Bureše.
Leoši Janáčkovi nemohl coby pravidelnému čtenáři Lidových novin uniknout text otištěný na první stránce ranního vydání 14. května 1916. V rubrice Feuilleton bylo pod titulem Z péra samoukova uveřejněno prvních jedenáct částí básnické skladby tehdy neznámého autora. Na druhou polovinu textu si museli čtenáři počkat do další neděle. U první části doplnila redakce poznámku: „V pohorské vesnici východní Moravy zmizel před časem z domova tajemným způsobem J. D., spořádaný a přičinlivý mladík, jediná naděje rodičů. Soudilo se zprvu na neštěstí nebo zločin; fantasii lidské bylo ponecháno volné pole. Teprve za několik dní nalezen byl v komůrce zápisník, jenž odhalil tajemství zmizelého. Obsahoval několik drobných básniček, o nichž nikdo zprvu netušil, že podávají klíč k tajemné záhadě. Domácí se domnívali, že jsou to pouhé opisy národních a vojenských písniček, jak si je mladí chasníci zapisují, a nevěnovali jim tudíž pozornosti. Teprve soudní pátrání vyneslo pravý obsah na povrch. Pro dojemný a upřímný tón zasluhují, by byly urvány prachu soudních aktů.“ Teprve po osmdesáti letech bylo zjištěno, že autorem byl Josef (Ozef) Kalda, známý mj. jako libretista dětské zpěvohry Ogaři s hudbou Jaroslava Křičky.
Skladatele zaujal dramatický spád příběhu, erotický náboj i valašské nářečí, v němž jsou básničky psány. Kompozici se Janáček věnoval s přestávkami od srpna 1917 do 6. června 1919. Na skladbě začal pracovat zřejmě pod vlivem okouzlení Kamilou Stösslovou, s níž se seznámil v létě 1917 v Luhačovicích a která se stala jeho múzou na zbytek jeho života. „Ráno motám se po zahradě, odpoledne napadá mi pravidelně několik motivů k těm krásným veršíkům o té lásce cigánské. Snad z toho vyjde pěkný románek hudební – a kousek nálady luhačovské bylo by v něm…“ Ještě v roce 1927 Stösslové napsal: „Tys tou cigánkou s tím dítětem v Zápisníku zmizelého.“
Poprvé byl Zápisník zmizelého představen 18. dubna 1921 v brněnské Redutě v provedení Janáčkových žáků – tenoristy Karla Zavřela, altistky Ludmily Kvapilové-Kudláčkové a klavíristy Břetislava Bakaly. K prvnímu scénickému provedení došlo v roku 1926 v Lublani, u nás v roce 1943 v Plzni. Od té doby vzniklo vedle převažujícího koncertního provozování Zápisníku několik divadelních inscenací i filmové adaptace režisérů Václava Kašlíka (1969) a Jaromila Jireše (1980). Interpretačně náročná kompozice je už dávno považována za mimořádnou součást světové písňové literatury a řadí se k nejoblíbenějším Janáčkovým dílům.
Rovněž Otvírání studánek Bohuslava Martinů patří ke skladbám, díky nimž si skladatele zamilovalo již několik generací interpretů a posluchačů. Protože se Martinů žijící trvale ve Francii, později také v USA, nemohl jako politicky i umělecky nežádoucí osoba od roku 1938 do své vlasti vrátit, navracel se do ní alespoň v mnohých svých skladbách. Červenec 1955 sice trávil v jihofrancouzské Nice, ale prostřednictvím básnického cyklu Píseň o studánce rubínce, který mu předchozí měsíc poslal jeho autor Miloslav Bureš, vydal se skladatel v myšlenkách domů na Vysočinu, do Tří Studní, kde trávil červenec 1938 v rodině své žačky Vítězslavy Kaprálové, a vytvořil tak jedno ze svých nejniternějších děl. Básníkovi napsal: „Vaše báseň o studánce se mně hluboce dotkla nejen proto, že máte rád Vysočinu, ale i proto že je krásná. Mnoho vzpomínek vyvolala – drahých …“.
Premiéra se konala 7. ledna 1956 v Tylově domě v Poličce, kde skladbu provedl podle skladatelova přání propagátor jeho tvorby dirigent Zdeněk Zouhar s pěveckým sdružením OPUS. Záznam provedení uvedl Československý rozhlas. V předpremiéře však zaznělo Otvírání studánek už v prosinci 1955 v Praze v nastudování sbormistra Jana Kühna. Československá televize vysílala v přímém přenosu v roce 1956 studiové provedení Kühnova dětského sboru a Českého pěveckého sboru. Na konci roku vyšla gramofonová nahrávka Jana Kühna a také partitura. První filmové zpracování kantáty pořídil v roce 1956 režisér František Alan Šulc, v roce 1981 Vladimír Sís. V roce 1960 připravil režisér Alfréd Radok v Laterně magice se svými spolupracovníky Milošem Formanem, kameramanem Jaroslavem Kučerou a choreografkou Zorou Šemberovou multimediální pásmo, které však bylo z ideologických důvodů zakázáno ještě před premiérou a Radok ze souboru vyhozen.
SATURDAY, JUNE 12, 2021 AT 8 PM Národní divadlo opera and Národní divadlo
.jpg)
Δεν υπάρχουν σχόλια:
Δημοσίευση σχολίου